Před lety jsem se rozhodl navštívit i místo odpočinku velikána Z.M.Kuděje. To že je pochován v Litomyšli, nebylo žádné tajemství, ale když jsem na místo samé s celou rodinou přibyl, již se začínalo stmívat. Běhali jsme v šeru mezi hroby a hledali.
Bylo období dušiček, tak se po hřbitově pohybovalo i několik pozůstalých, kteří naše počínání s obavami sledovali. Šeptem vykřikované věty jako: „tady není“ nebo „máte ho?“ jejich zájem jen zvyšovalo. Asi po půl hodině tápání jsme se zeptali nějakého pána, který s jistotou prohlásil :“ tam..“ a mávl do tmy. Tam jsme pak narazili na paní, která s námi obešla snad celý hřbitov a cestou nám vykládala o různých hrobech a my jí zase o ZMK a za ten jeho označila cestou hned několik hrobů včetně jednoho napsaného azbukou, neboť ZMK žil i v Rusku. Nakonec nám ukázala úplně zvětralý a nečitelný náhrobek a prohlásila že to je bezpečně on, že ho komunisté nechali schválně odrbat, aby se u něj nescházeli chuligáni. Tak jsme poděkovali, pomníček vyfotili a nenápadně se ztratili k dalšímu hledání.
Již za úplné tmy jsme uspěli u celkem čiperné babičky, která nás po chvíli přemýšlení a hledání zavedla k malému a nenápadnému hrobu zhruba uprostřed hřbitova. „Tak tady ho máte, Vy jste nějací příbuzní?“. „Kdepak“, vysvětlil jsem jí svoji zvědavost a touhu dostat se mistrovi třebas i takto trochu blíž. Tak se jala vyprávět, jakou mám smůlu, že jsem nepřijel o nějaký ten rok dříve. Její kamarádka totiž byla i kamarádkou ZMK a starala se něj – jestli se to tak dá ovšem nazvat, ale hlavně mu pekla povidlové buchty, které prý míval ze všeho nejraději. Ta by mi toho prý povykládala až hanba… Ona však nic bližšího bohužel neví, neboť pana spisovatele sice trochu pamatuje, ale jen jako opilce, kterého museli občas tahat na dvoukoláku z hospody domů a vůbec prachmizerného chlapa, který byl tak neposlušný, že tím její kamarádku stále trápil.
Tak jsme to tam Zdeňkovi trochu porovnali, zapálili svíčku, kterou jsme našli zahrabanou v listí a celou cestu domů si o ZMK vykládali, co vše musel v životě zažít a jaký roztomilý zážitek přinesl i nám dnes…
Michal Giacintov 12.7.2005
