iHNED.cz: Na tahu s Jaroslavem Haškem. Kde byl zaměstnán za byt a stravu a kde spával na stole

Narodil se před sto třiceti lety. V Lipnici, kde prožil poslední roky, se mu chystají vztyčit pomník. My jsme se rozhodli uctít Jaroslava Haška způsobem, který by mu byl zřejmě bližší: vydali jsme se po jeho oblíbených hospodách na pravém břehu Vltavy.

Nechť prudký pokrok chtějí jiní/ násilím zvracet světa řád/ my pokrok mírný chceme nyní/ a Hašek je náš kandidát…“ Slova hymny pro Stranu mírného pokroku v mezích zákona napsal básník Josef Mach. Psal se rok 1911 a členy nově vzniklé partaje bylo možno nejčastěji potkat v Kravíně – hostinci rodiny Zvěřinovy, na rohu Budečské a Korunní ulice na Královských Vinohradech. Především díky mírným pokrokářům, kteří usilovali o propagaci své hospody, bývalo tou dobou v Kravíně narváno.

Hašek zde o nedělích držel i tříhodinové přednášky, kde se potenciálnímu voličstvu prezentoval coby ideální kandidát na poslanecký post ve vídeňském sněmu. Agitační proslovy prokládal historkami: Eduarda Basse, malíře Josefa Ladu či Viktora Dyka jen tak mezi řečí obvinil třeba z loupeží či zpronevěr, až se nebozí pak museli před publikem hájit.

Ve svých promluvách se Hašek málokdy nechal přerušit. Když se někdo z publika nahlas ozval, že mu přednášející dluží korunu, Hašek se rozkatil. Nemá Korunu (rozuměj panovnickou rodinu) do politické debaty zatahovat!

Fakt, že Hašek tehdy ve volbách dostal 16 (podle některých zdrojů 20) hlasů, už nevymaže proslulost, kterou Kravínu zajistil. O to smutněji působí dnes. Nad vchodem do domu sice zůstal nápis Kravín, po čilém hospodském ruchu však není ani stopy. Přízemní prostory jsou upraveny pro účely obchodu, zejí však prázdnotou. Městská část je nabízí k pronájmu.

V Kravíně na Vinohradech Hašek pravidelně držel nactiutrhačné projevy jako předseda Strany mírného pokroku. Dnes už se tam pivo nečepuje.
Foto: repro Muzeum hlavního města Prahy

U Bohouše neboli U Bláhů

Pro živější představu toho, jak vypadaly Haškovy oblíbené putyky, je tak třeba obejít několik bloků. Když vinohradskými uličkami doputujete k Riegrovým sadům, na jednom z rohů zve k posezení hospoda U Bohouše, dříve též U Bláhů. Odtud poslali Dacani, pokračovatelé Strany mírného pokroku, Haškovi pohlednici až do maďarské Velké Kaniže. Psát pozdravy z hospody nepřítomným štamgastům bylo v této stolní společnosti dosti obvyklé.

Hostinec U Bohouše prošel v roce 2012 rekonstrukcí, ducha starých časů si však dodnes zachovává. Interiér s jednoduchým hnědým nábytkem je vyzdoben historickými snímky, z vitrín a polic na hosty shlížejí starobylé džbánky na pivo. „To je naše rodinná sbírka,“ vysvětluje zpoza pípy jednatřicetiletý Vilém Jägr. Hospodu s kolegou převzali od předchozího provozovatele v roce 1998, je s ní ale spjata většina jeho života. „Chodil jsem sem jako malý kluk tátovi pro pivo,“ říká vinohradský patriot.
Stran původního a současného jména hospody má Jägr informace od pamětníků. Podle nich prý tady býval dlouholetým výčepním pan Bláha a po něm se podniku říkalo. Bohouš byl zřejmě jeden z dávnějších majitelů.

Když nás svou hospodou provádí, připomene, že Haškovy časy patřily k těm nejveselejším. A nejsmutnější? „V osmašedesátém si tady udělali štáb Rusáci. Těžko říct, proč si vybrali zrovna Bohouše. Tanky zaparkovali v parku naproti a tady zasedali.“

Od Čapka k Lábusovi

Když se od Bohouše vydáte níž, směrem k magistrále, dojdete k Demínce. Kromě Jaroslava Haška tady bývali stálými hosty také Stanislav Kostka Neumann či později bratři Čapkové. O slavné štamgasty zde nemají nouzi ani dnes, jak potvrzuje hned za dveřmi cedule s podpisy Jiřího Lábuse nebo Jana Vodňanského.

Na rozdíl od komorního Bohouše je Demínka rozmáchlejší. Zdobené stropy se vypínají vysoko nad interiérem, jehož dvě patra jsou oddělena schůdky. Po těch se přes poledne rojí číšníci, kteří s bravurou letitých profesionálů na každé ruce nesou vějíř talířů. Další věnce, tentokrát s orosenými půllitry, roznášejí od pípy ukryté pod měděnou varnou.
Demínka je vypulírovaná, trochu zašlé jsou jen parkety, které ještě Haška dost možná pamatují. Za barem mají vyskládané lahve exotického alkoholu, ze starých časů tu zůstaly ovocné destiláty, které do sebe po obědě na lepší trávení lámou vlasatí štamgasti na baru.

Pojď sem, ty všiváku!

Zatímco předchozí podniky Haškovu přítomnost nijak zvlášť nepřipomínají, U Fleků dokážou z historie vytěžit maximum. Za šest set let existence tohoto městského pivovaru na zdejších židlích kromě Haškovy kumpanie sedával třeba Jiří Voskovec s přáteli či mnohem dříve také František Palacký.

Na stálé hosty haškovského střihu už tu dnes nenarazíte, kromě číšníků se sem pravidelně vracejí leda dva harmonikáři, kteří turisty obveselují staropražskými halekačkami. Dříve se zde pravidelně scházela o dost pestřejší společnost. Pod kaštany sedával také Václav Babinský (toho času v kriminálnickém důchodu), také „jeden hrabě, jeden soudní prezident, sedm poslanců…, osm spisovatelů, čtyři redaktoři, dva kapelníci…, tři plavčíci, dvě porodní báby a jeden katův pomocník,“ vyjmenovává ve svém článku z roku 1902 Rudolf Jaroslav Kronbauer.

Hašek se zde scházíval s Rudolfem Těsnohlídkem, Jiřím Mahenem či zmiňovaným básníkem Machem.
Muži tvořící literární klub Syrinx zde prý také s oblibou vyřvávali urážlivou píseň, která vždy vrcholila ryčivým refrénem: „Hurrá, hurrá, ať zhyne literatura!“ Traduje se, že sochaři Františku Hergesselovi po takovém pěveckém extempore jednou došla trpělivost a na Haška přes lokál zařval: „Pojď sem, ty vlasatý všiváku, ať ti ty vši vytahám.“ Zda sochař k uskutečnění výhružky přistoupil, již anály neuvádějí.

S ledem do sklepa

Když měl spisovatel František Langer vyjmenovat pohostinská zařízení, kde lze Haška nejsnáze potkat, hned na úvod zařadil hospodu U Brejšků ve Spálené ulici. Tady bývala jedna z burz, kde si redaktoři vyměňovali zprávy, anebo kupovali informace. A nescházeli se tu jen oni. „Hodně kumštýřů tam chodívalo na večeře. Mecenáš Brejška jim je poskytoval za patnáct nebo pětadvacet krejcarů ve vydatných porcích,“ píše Langer. Jídla mohla být laciná díky kuchařské škole pro dívky, jež k podniku přináležela. Právě učňovské výrobky se servírovaly.

Hašek a jeho věrný druh cestovatel Zdeněk Matěj Kuděj jednu dobu U Brejšků také pracovali za stravu a byt. Z těch časů se dochovala fotografie, na níž spisovatel před podnikem skládá led do sklepa. Podle některých zdrojů přitom na kolemjdoucí pokřikoval „Podívejte se, čím se dnes musí živit český novinář!“

Zřejmě právě v onom sklepě, kam Hašek před lety lifroval led, se dnes nachází Haškova restaurace U Brejšků. „Původní hospoda byla nahoře, v uliční úrovni,“ osvětluje místní vrchní. Láce dávných časů na adrese ve Spálené zůstává zachována, na oběd sem chodí úředníci z okolních kanceláří. Haška připomínají relikvie v rázovitém interiéru. Kromě četných fotografií zde můžete popatřit na poněkud olezlé (zřejmě na Švejka odkazující) berle visící od stropu.

Mrtvej muž

Do jídelních lístků pana Brejška občas rozverní flamendři vlastnoručně vpisovali: „Co má Brejška od včerejška.“ Vtipkovali, když se předtím posilnili v nedaleké kavárně Union. Ta se však na nároží ulic Národní a Na Pernštýně do dnešní doby nezachovala, na jejím místě stojí bankovní ústav.

V Unionce Hašek obvykle hrával kulečník, nebo psával. Když docházely nápady, chopil se Ottova naučného slovníku a v něm hledal inspiraci. Nebo dal u stolu hlasovat, o čem má psát. „Napiš o krokodýlu“, padl třeba návrh, on tak neprodleně učinil a pak kvačil do některé z redakcí, aby příspěvek zpeněžil.

Pestrou společnost čítající krom Haška také třeba F.X. Šaldu, posléze bratry Čapkovy či Emila Fillu, obsluhoval drahná léta vrchní František Patera. Tento číšník byl sám nejvěrnějším příznivcem Unionky a měl-li volno, toulal se v okolí konkurenčních podniků. Narazil-li v některém na svého hosta, počastoval jej prý nesmiřitelným pohledem a větou: „U mě jsou mrtvej muž, pane.“

Brankář nebo hejtman

Jedno z míst, kde býval Hašek Unionce nevěrný, stojí jen o pár kroků dál. Mezi hospodami, které se z Haškových časů dochovaly, je pivnice U Jelínků zřejmě jedinou, kam by zvěčnělý bohém chodil jistě i dnes, kdyby žil.

U pípy se i dnes mačká hrozen štamgastů, kterým půllitry doplňuje pan Bohouš, výčepní se švihácky nakrouceným knírem. Stálé hosty má nejen z Prahy, čtyřicátník Pavel přijel z Ostravy a do Charvátovy ulice zavítá kdykoliv, je-li v hlavním městě. „O kterém Haškovi to píšete, slečno – o brankáři, nebo o tom hejtmanovi,“ kření se na mě.

Vedle něj stojí starožitník Honza, ze kterého se vyklube posléze následovník haškovské tradice. Patří ke spoluorganizátorům tradičního Kudějova běhu, či spíše pochodu po místech, kde Kuděj s Haškem rádi pobývali. Pravidla závodu jsou prostá: v každém podniku je nutno vypít alespoň jedno pivo. „Účastníci přijíždějí z celé republiky, pravidelně závodí i družstvo z Olomouce. Jeden z nich mívá vždy s sebou prkénko, tvarůžky, šlehačku a povidla. A na každé zastávce to vybalí. Léta jsem odolával, až jsem už jednou byl dost napitý, abych tuhle kombinaci zkusil. Od té doby jsem jejím nadšeným propagátorem.“

Honza plynně přechází k historce z Haškova pobytu v Rusku, další ze štamgastů, Miloš, se mě ptá zase na trasu naší reportáže. „Ha, Kravín? Tam jsem ještě chodíval na pivo! Bohouši, jedno malé tady pro slečnu. A piš to na Honzu,“ zavelí kavalírsky.

U Jelínků člověk rychle ztratí pojem o čase. Příjemné přítmí a dobrá společnost nechají snadno zapomenout, že venku je bílý den a někde čeká práce. Útulné členité prostory jsou jako vždycky nabité. Někdo se posilňuje před jednáním na magistrátu, který je přes ulici, někdo prostě přišel poklábosit. Historka stíhá historku, kolem jedné odpolední se začnou objednávat panáky.

Doživotní zákazy

Ostrým kontrastem k jelínkovskému ruchu je líná nálada v kavárně Montmartre v Řetězové ulici, někdejším kabaretu. Tady býval Hašek k zastižení téměř každý den, jakkoliv zde byl setrvale dlužen. Pro vrchního pana Jiráka, zvaného štamgasty Hamlet, však prý bylo otázkou jisté prestiže, že mu známý literát dluží.

„Dnes sem jen občas zajde Haškův vnuk. A ten spořádaně platí,“ uvádí mě do současnosti šedovlasý číšník, který má odpolední vylidněnou kavárnu na povel. Večer se tu sice dveře netrhnou, ale bujaré časy, kdy zde Emča Revoluce zpívala Marseillaisu a klavírista Josef Trumm hrál za čtyřicet piv (dokud je nevypil), se sem zřejmě nevrátí.

Hašek v Montmartru pronesl řadu plamenných projevů, mezi jinými také „O výcviku policejních špiclů“ či „O kažení potravin“. Byl-li proslovem příliš znaven, uklidil se do některého zákoutí a tam se prospal. Spánek byl podle dobových svědectví stav, který Haškovi provozovatel Montmartru Josef Walter toleroval, popuzovaly jej však rozličné výtržnosti, k nimž se hřmotný autor přichomýtal – pokud je rovnou nevyprovokoval. Hašek si skrze ně od Waltera opakovaně vysloužil „doživotní“ zákaz vstupu. Vždy se však našel dobrodinec, který intervenoval u pana Waltera tak naléhavě, že svérázného štamgasta znovu pustil ke stolu.

Ani limonádu

Montmartre je posledním místem naší haškovské trasy, kde se točí pivo. Na místě někdejší Koppmanky se svého času stylově držel butik s retrooděvy, od ledna však jeho výloha zeje prázdnotou. Pokračujeme tedy dál, do Hybernské, kde bývala restaurace U Mariánského obrazu. Tu Hašek zapletl do Švejka.

„Dovoluji si vás upozornit, pane obrlajtnant,“ řekl starostlivě Švejk, „že na toho psa musíte bejt vopatrnej, aby vám neutek. Vono se mu třeba může zastesknout po starým domově a von by moh vzít roha, kdybyste ho odvázal ze šňůry. A taky bych vám neradil vodit ho přes Havlíčkovo náměstí, tam se potlouká jeden zlej řeznickej pes vod ,Mariánskýho vobrazu‘, kterej je náramně kousavej…“

V Praze bývalo hospod U Mariánského obrazu více, některé zdroje tvrdí, že Hašek měl na mysli podnik v dnešní Kubelíkově ulici. Podle dobových snímků je však velmi pravděpodobné, že se jednalo spíše o hospodu v Hybernské ulici, naproti Masarykovu nádraží. Budova je dnes ukryta pod lešením, zpod plachty jen nesměle vykukuje emblém socialistických Restaurací a jídelen.
O pár domů dál, v někdejší kavárně Arco, by se žízeň teoreticky zahnat dala. Na místě, kam s oblibou chodili nejen autor Švejka, ale i Egon Erwin Kisch nebo Franz Kafka, je dnes jídelna ministerstva vnitra. A jak můžete vyzkoušet na vlastní kůži, civilistům tady dnes nenalévají ani limonádu.

Grog zpustlých námořníků podle Jaroslava Haška

Fakt, že Hašek rád holdoval alkoholu, je všeobecně znám. Závislosti se krom jiného pokoušel zbavit v ústavu pro choromyslné v Kateřinské ulici. V chorobopise z roku 1911 se uvádí, že vypije až 35 piv denně. Léčba tehdy úspěšná nebyla, jediným obdobím, kdy abstinoval, byly zřejmě válečné roky strávené v Rusku. Po návratu do Čech se ovšem k nezřízenému pití opět vrátil, pivo prokládal i rozličnými destiláty.

Malíř Jaroslav Panuška si zapsal recept na Haškův vyhlášený silvestrovský drink, Grog zpustlých námořníků: „Půl litru vody dej svařit s 2-3 zrny nového koření, 10 zrny hřebíčku, kouskem skořice a citronové kůry. Dále vlij šťávu z celého citronu a přisyp půl kila cukru. Po svaření přidej tři litry bílého vína a nech přejít varem.

Pak přidej litr koňaku a znovu povař, ale dej pozor, aby to neuteklo! Po postavení na stůl se sundá puklice a páry se zapálí a hned zas se nádoba přikreje. Tím slavnostní obřad vaření grogu končí.“ Celý recept uzavírá poznámka vskutku haškovská: “ A kdo ti řekne, že tam máš dát vanilku, tak mu dej přes držku!“

Autorkou článku je Petra Pospěchová a vyšel na iHned.cz; článek je zveřejněn se souhlasem autorky. Petro Děkujeme!