František Josef I.
František Josef I. Se narodil 18. srpna 1830, ve Vídni, na zámku Schönbrunn. Skonal 21. listopadu 1916 tamtéž. Patřil do rodu Habsbursko-Lotrinského. Byl 68 let císař rakouský (v letech 1848–1916), král český a uherský, král lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský.
Císař a král Ferdinand I. Dobrotivý se slavnostně vzdal vlády ve prospěch arciknížete Františka Josefa dne 2. prosince 1848 v Olomouci. František Josef se roku 1854 oženil se svojí sestřenicí Alžbětou Bavorskou. Stal se jedním z nejdéle vládnoucích panovníků na světě. Dožil se i pravděpodobně nejvyššího věku (86 let) ze všech habsburských panovníků.
Na rakouský trůn nastoupil jako reprezentant nepříliš populární politické reakce, která ovládla politickou scénu země po revoluci v roce 1848. V pozadí jeho nástupu stála v podstatě dvorská kamarila, ve které měli nejvlivnější pozici vojáci a další konzervativní síly.
V tomto kontextu se mělo jednat o určitý kompromis: jméno František (podle císařova děda Františka I.) mělo symbolizovat konzervativní hodnoty, zatímco jméno Josef mělo odkazovat na částečné přijetí reformní politiky (podle císaře Josefa II.). V prvních letech mladý panovník podléhal vlivu své matky, ambiciózní arcivévodkyně Žofie (Sofie) Bavorské.
K jeho popularitě nepřispěla ani krvavá porážka revoluce v Uhrách v roce 1849 v bitvě u Világoše. Roku 1853 se Františka Josefa I. pokusil zabít maďarský nacionalista János Libényi. Díky přítomnosti císařova ochránce Maxmiliena O´Donnella se to však nepodařilo. Libényi byl nakonec odsouzen k trestu smrti a popraven.
Mladý císař se stal spíše symbolem reakční formy vlády v Rakousku nazývané jako Bachův (podle rakouského ministra vnitra Alexandra von Bacha) neoabsolutismus. Bachův neoabsolutismus se v podstatě snažil o posílení integrace Rakouska a jeho další centralizaci, a to také ve vztahu k Uhrám. Ideologicky se stavěl nepřátelsky k demokratizačním snahám a požadavkům stále významnější rakouské buržoazie o demokratické zastoupení.
1860–1867
V roce 1860 František Josef I. Říjnovým diplomem otevřel cestu k reformě Rakouska v konstituční monarchii a postupně se přizpůsoboval nové roli konstitučního panovníka, která sice neodpovídala jeho osobní víře, ale kterou přijal. Po roce 1860 se stal spíše mužem kompromisu než zastáncem tvrdé linie politické reakce. Za touto změnou stála zřejmě snaha o zachování celistvosti monarchie. Po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 (prusko-rakouská válka) a konečné ztrátě severoitalských držav (Benátska a Lombardska), přistoupil císař k vyrovnání s Uherskem a nechal se v roce 1867 korunovat uherským králem.
Prosincová ústava z roku 1867 stanovila poměrně jasné pravomoci císaře a krále, který se nyní díky rakousko-uherskému vyrovnání stal ústředním představitelem a symbolem jednoty dvojstátí. Jako konstituční panovník byl ale František Josef I. stále panovníkem „z Boží vůle“ a měl celou řadu pravomocí v oblasti zahraniční politiky a armády, které byly kritiky označovány za absolutistické.
Konstituční období vlády Františka Josefa I. bylo také dobou vzestupu jeho popularity. Jestliže nastoupil v roce 1848 jako symbol nepopulární reakce a v roce 1853 na něj byl dokonce spáchán atentát, od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stal nejpopulárnějším členem dynastie a respektovaným monarchou. Císařova popularita jistě souvisela s císařovým stylem vystupování a jeho novou politickou linii kompromisu a opatrného zasahování do politického života monarchie.
Jedním z nejvýznamnějších projevů císařovy politické vůle po roce 1867 byla kauza kolem potvrzení Karla Luegera do funkce vídeňského starosty. Císař a král František Josef I. nechal celkem třikrát opakovat volby než Luegera, jehož antisemitské a populistické názory se císařovi zřejmě protivily, potvrdil.
František Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg) se narodil 18. srpna 1830 v 9:45 ve Vídni jako syn arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Měl 4 sourozence: Maxmiliána, Karla Ludvíka , Marii Annu (zemřela v dětství) a Ludvíka Viktora. Bylo mu přezdíváno Salzprinz, protože jeho matka před početím podstoupila léčbu v Bad Ischlu.
Císařem se stal ve svých osmnácti letech, když během potlačení březnové revoluce v roce 1848 odstoupil jeho strýc Ferdinand I. a jeho otec se vzdal trůnu. Od počátku spatřoval svou hlavní úlohu v zamezení další revoluce. Opřel se při tom především o armádu a církev. To, že na většině dobových fotografií je zobrazován v uniformě však vyplývá ze skutečnosti, že v jeho době neexistoval civilní oděv, který by byl hodný císaře.
V roce 1853 přežil pokus o atentát a v letní rezidenci v Ischlu se seznámil se svou patnáctiletou sestřenicí Alžbětou (známá jako oblíbená „císařovna Sisi“). Alžběta byla druhou dcerou bavorského vévody Maxmiliána Josefa a Ludoviky Vilhelmíny (dcery bavorského krále Maxmiliána I. a sestry Žofie, matky Františka Josefa). Původním záměrem obou matek bylo, aby pozornost Františka Josefa I. upoutala Alžbětina starší sestra Helena. Místo toho se císař zamiloval do Alžběty a oženil se s ní 24. dubna 1854.
Brzy přišly na svět tři děti, po desetileté pauze pak čtvrté:
* Žofie (1855–1857). Zemřela ve dvou letech na černý kašel při cestě po Uherském království.
* Gisela (1856–1932). V 16 letech ji provdali za bavorského prince Leopolda a měla s ním čtyři děti: Augustu, Alžbětu, Konráda a Georga.
* Rudolf (1858–1889). František Josef izoloval korunního prince Rudolfa od státních záležitostí. Poté, co Rudolf směl – po opakovaných intervencích své matky Alžběty u císaře – ukončit striktně armádní vzdělání, věnoval se přírodním vědám. Mimo jiné spolupracoval na Brehmově Životě zvířat. Působil také jako žurnalista v liberálním tisku, samozřejmě anonymně a za zády svého otce. Na císařův nátlak se v roce 1881 oženil s princeznou Stephanií, dcerou belgického krále Leopolda II. V roce 1883 se jim narodila dcera Alžběta. V roce 1889 spáchal v Mayerlingu se svou sedmnáctiletou milenkou Mary Vetserovou sebevraždu.
* Marie Valerie (1868–1924). Narodila se 10 měsíců po korunování Františka Josefa uherským králem. Vzala si Františka Salvátora a měla s ním 9 dětí. Díky její dobročinnosti jí lidé přezdívali „Anděl z Wallsee“.
Mezi manželi později došlo k odcizení, od roku 1885 udržoval císař vztah s herečkou Kateřinou Schrattovou.
Po smrti syna cestovala císařovna Alžběta bez cíle a smyslu po Evropě. 10. září 1898 ji zavraždil pilníkem atentátník Luigi Lucheni.
První světová válka
Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června 1914 spáchali srbští nacionalisté úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d’Este, plánovaného následníka Františka Josefa. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum a zajistilo si pro případnou válku podporu Německa. Srbsko požadavky rakouského ultimáta téměř přijalo, (z 15 bodů přijali 14), ale jelikož nebyly přijaty zcela, přerušilo Rakousko-Uhersko jednání (23. července) a vyhlásilo částečnou mobilizaci a poté (28. července) i válku. Tímto vyhlášením začala I. světová válka, při které se dostala do konfliktu prakticky celá Evropa.
Rakousko-Uhersko se angažovalo především na Balkáně a na tzv. haličské frontě, kde válčili spolu s Němci proti Rusku a to nejprve na území dnešního Polska. Zde boje probíhaly se střídavými úspěchy až do března 1915, kdy Rakousko-Uhersko a Německo prolomily na několika místech ruskou linii, v průběhu června se zhroutila celá ruská jižní fronta, což znamenalo obsazení celé Bukoviny a Haliče. Přes počáteční úspěchy se fronta nakonec ustálila na podobné linii jako byl předchozí stav. Prakticky až do říjnové revoluce se na této frontě nezměnila situace. Po říjnové revoluci zde Rakousko-Uhersko s Německem dosáhlo značných úspěchů, ale vzhledem k situaci na západní frontě zde byl 15. prosince 1917 uzavřen mír.
Na balkánské frontě sice Rakousko-Uhersko dobylo počátkem prosince 1914 Bělehrad, ale již koncem roku ho bylo nuceno opustit a následně muselo ustoupit z celého srbského území. V srpnu 1915 však spolu s Německem a Bulharskem zaútočili na Srbsko, které koncem roku dobyli. Počátkem roku 1916 obsadily rakouské oddíly část Albánie a v průběhu roku se podílely na obsazení většiny Rumunska, které držely další dva roky.
V Rakousku-Uhersku se v průběhu války projevily všechny jeho problémy. Jedním z největších problémů byla národní nejednotnost a špatná ekonomická situace, válka Rakousko-Uhersko vyčerpávala více než jiné země a to se bylo nuceno orientovat stále více na Německo, což vzbuzovalo nelibost u neněmeckých národů monarchie.
František Josef I. zemřel uprostřed první světové války, 21. listopadu 1916 ve Vídni. Jeho pompézní pohřeb byl zastíněn válečnými událostmi a následným pádem rakousko-uherské monarchie, kterou císař spojoval.
Po jeho smrti nastoupil na trůn Karel I., jeho politika však nedokázala najít cestu k novým národním snahám. V již zoufalé situaci se pokusil vyhlásit 16. října 1918 federaci, ještě v průběhu října se začalo Rakousko-Uhersko rozpadat. 28. října bylo vyhlášeno Československo. 1. listopadu zprostil Karel I. uherskou vládu přísahy věrnosti.
„Starej Procházka“
Přezdívku „Starej Procházka“, kterou mu posměšně říkali někteří Češi, císař získal podle rozšířené legendy při své návštěvě Prahy v roce 1901 díky popisku na novinové fotografii „Procházka na mostě“. (Tehdy František Josef I. otevíral slavnostně most, dnes nazývaný most Legií.)
Podle historika Otto Urbana je ale tato přezdívka mnohem starší, získal ji už v sedmdesátých letech 19. století, kdy příjezd císařského průvodu ohlašoval jezdec na koni. Jmenoval se Procházka a lidé volali: „Starý Procházka už jede!“. Tuto verzi podporují i výzkumy historika Jiřího Raka, který prohlédl veškeré noviny té doby a zjistil, že žádný popisek pod uvedenou fotografií neexistuje.
Zdroj informací: autor článku, Wikipedia, členové a přátelé Memorálu Matěje Kuděje.
